Dalo by se říct, že Jiřina Havlová si hraje s panenkami. Má jich tolik, že pro ně zřídila v Plzni muzeum. Za 15 let uspořádala skoro pět desítek výstav panenek, o historii jejich výroby u nás napsala knihu Česká panenka. V Nepomuku vystavovala už v roce 2017, v rodném domě Augustina Němejce. Požádala jsem ji o rozhovor, když instalovala novou výstavu s názvem 100 let panenky ve Svatojánském muzeu. Výstava potrvá do 30. září.

Nevystavujete v Nepomuku poprvé, jak se vám líbí město a prostory arciděkanství?

Nepomuk se mi líbí moc, mám tady i přátele. Už jsem navštívila Svatojánské muzeum a pak jsem byla v galerii Augustina Němejce, kde jsem měla před časem taky výstavu. Prostory arciděkanství jsou krásné, mají své kouzlo. Také se mi líbí, že se město stará o kulturu, že se tu něco děje, koncerty a poutě, ale i závody motorek.

Co tady na výstavě návštěvníci uvidí?

Výstava je připravena přímo pro toto stylové prostředí. Představuji hračky od období secese, což je k vidění málokdy. Návštěvníky bych pozvala na starožitné, i porcelánové panenky, ale také ty, které vyráběl závod Hamiro. Pak jsou tu kočárky a další doplňky, jako třeba pokojíčky, kuchyňky, kamínka. Myslím, že nejenom děti, ale i nároční sběratelé tuhle kolekci ocení. Doplním ještě informační panely, aby tu byla i vzdělávací část. Výstava potrvá do konce září, mohla by být vhodná i pro školy.

Jak jste se dostala ke sbírání panenek?

Moje babička prováděla v Západočeském muzeu a já jsem tam jako holčička skoro bydlela. Jestli znáte film Noc v muzeu, tak já jsem měla celé dny v muzeu. Byly tam úplně jiné hračky, než jsme měli za socíku, byl to pro mě fantastický ráj. S panenkami jsem si hrála, jak je to běžné. Potom jsem ale dostala od babičky její panenku, která přežila druhou světovou válku, byla to rodinná památka. Tuhle panenku jsem pak s sebou vozila, kamkoliv jsem se stěhovala. V dospělosti jsem zjistila, že mám vztah ke starým věcem, začala jsem se zabývat starožitnostmi a trochu je studovat. A jak jsem prodávala starožitnosti, zjistila jsem, že je velký zájem i o panenky, a tak jsem si k té své památeční pořídila ještě jednu a druhou a další a další, no, a pak už jsem udělala první výstavu na Blatné na zámku u paní Jany Germenis-Hildprandtové, která mi poskytla prostory. A tak jsem našla svůj směr.

Výstav jste od té doby uspořádala už velké množství, která byla nejdál?

Nejdál byly panenky na Slovensku, Skalica - Holíč, jely kamionem. Jak člověk dospěje k rozhodnutí, že opustí zaměstnání a bude se věnovat naplno panenkám?

No, když zjistíte, že máte v práci míň peněz, než si vyděláte doma, budete chodit do práce? Ne. Půjdete svojí cestou. Ale přemýšlím o tom, že si půjdu zase na chvilku do práce odpočinout. Jak se lidé dozvěděli, že opravuju panenky, tak mám tolik zakázek, že už nestíhám opravovat ty svoje. Pořád chodí nové a nové balíčky. Nakupí se to, tak to udělám, ale za chvilku je tu další oprava. Člověk by měl být za to rád, ale pak nemůžu dělat to, co bych chtěla. Tak si myslím, že když půjdu do práce, budu mít víc času. Co jste dělala předtím? Jsem vyučená elektrikářka s maturitou. Prošla jsem i strojírenstvím, Škodovkou, takže vrtačka pro mě není problém, nástroje jsou moji kamarádi. Ale profesně jsem byla ajťák, vedoucí obchodního oddělení s elektroinstalačním materiálem, marketingový specialista, webmaster, všechno možné. Kolik řemesel jste se musela naučit při opravování panenek? Kadeřník, parukář, obuvník, krejčí… Hračky mají mechanické spoje, pohyblivé části, jsou natahovací na klíčky a podobně, takže je toho dost. Jsem vlastně i doktor.

Kolik panenek máte ve sbírce?

Mám jich tři a půl tisíce. V současnosti jsou v Plzni v mém Muzeu panenek, tady na výstavě ve Svatojánském muzeu, pak mám výstavu na zámku v Nebílovech a připravujeme expozici na Opálce u Strážova. A ještě stále mám co vystavovat. Jak se o ně staráte? Češu je, vyměňuji gumičky, lepím řasy. Například gumové retro panenky, to znamená třicet let staré, mažu krémem, aby ta guma nezpuchřela. Sádrové hračky se zase loupou, tak je opravuji, je to pořád dokola.

Jak sháníte informace?

Prvním impulsem k napsání mé encyklopedie Česká panenka bylo, když za mnou přišel jeden dědeček a vyprávěl o tom, že vyráběl panenky Hamiro a že chce někomu předat informace, jak to bylo. Fascinovalo mě, že se tady v Čechách něco vyrábělo, a říkala jsem si, že je třeba o tom rozvíjet povědomost, protože teď se všechno dováží z Číny. První vydání bylo hned vyprodáno, 500 kusů pryč, protože nikdo jiný něco takového nenapsal. Představte nějaké zástupce, kteří vytvářeli jméno české hračky. Hamiro v Rokycanech, tam se vyráběly hračky jak plyšové, tak plastové. A pak třeba Gumotex Břeclav, ti vyráběli známé pískací hračky, na designu se podílelo mnoho umělců, jako je Libuše Niklová nebo Anna Vystydová. Potom máme Technoplast, Fatru Napajedla a podobně. Přibližte nám historický vývoj panenky. První byly dřevěné, možná hliněná Venuše, kdo ví. Nejdřív se používalo na panenky dřevo, látka, plsť. Pak se začaly vyrábět porcelánové hlavičky, potom dřevěná pohyblivá tělíčka. Poté se přešlo na takzvaný papírmaš, to je směs papíru a sádry, ty byly těžké a praskaly, tak se začaly vyvíjet z tvrzeného plastu. Doba pokročila a výrobci se snažili, aby hračky byly měkčí a vydržely co nejdéle, takže se dělaly gumové, a vývoj samozřejmě pokračuje.

Jaké máte ve sbírce vzácné exempláře?

Vzácné panenky jsou ty s porcelánovými hlavičkami, které pochází z období secese, kolem roku 1890, mají pohyblivá tělíčka, jsou i tady na výstavě. Můžete tu vidět i perfektně propracovaný nábytek bez použití jakéhokoliv hřebíku. Truhláři to tenkrát dělali v malém stejně jako skutečný nábytek a vydrželo to doteď, to mě taky fascinuje.

Máte nějaký vysněný kousek, který byste do sbírky chtěla získat?

Já bych řekla, že sběratel je šťastný člověk, protože se pořád těší na nový kousek. Nejdřív sbírá všechno, pak to začne studovat a chce si udělat nějakou pořádnou kolekci, protože přece jenom je to investice. Peníze ztrácejí hodnotu, tak je lepší je mít třeba v panenkách než na účtu. Starožitnosti vždycky budou mít hodnotu, jsou to dobře uložené peníze. Ale musíte se vzdělávat, vědět, co koupit a případně si to nechat dobře opravit. Já už se teď snažím vytříbit, takže ty panenky, které já bych chtěla do své sbírky, Arias, krásné realistické, ty se cenově pohybují kolem třiceti tisíc. Také rozšiřuji sbírku starožitných panenek, tak kdyby někdo měl takovou panenku a nevěděl, co s ní, ráda ji umístím jak sem na výstavu, tak do Muzea panenek, které mám v Plzni.

Některé lidi velké množství panenek pohromadě děsí, nesetkala jste se s tím?

Ti lidé, co se děsí, se na ně schválně chodí koukat. Já si myslím, že ten strach pochází ze sledování hororových filmů, kde panenky používají jako strašidla. Ale mám i děsivou panenku, jmenuje se Anabel. Nicméně panenky jsou spojovány s magií. V muzeu mám jednu panenku, kterou jsem měla na té výstavě v Holíči na Slovensku. Přišly tam i nějaké vědmy a říkaly, že ta panenka nechce být sama. A je pravda, že se ke mně dostala od jedné paní, které ji věnovala její nejlepší kamarádka, než šla do koncentračního tábora. Takže je možné, že na tom něco je. Jak poslouchám, sbíráte nejenom panenky, ale i příběhy. Vlastně ano. Když člověk cestuje po různých trzích, i do ciziny, vidí, jak se ti sběratelé s panenkami loučí, objímají je a pusinkují, mají k nim vztah. Třeba v Norimberku nebo v Coburgu, tam jsou velké festivaly panenek, Puppenfestival se to jmenuje.

Vy také organizujete v Plzni festival panenek, jak se to dělá?

V roce 2006 jsem založila facebookovou skupinu, jmenuje se Panenky sbírám pro radost. Má už čtyři tisíce členů. Tam spolu komunikujeme, vzájemně se navštěvujeme a pořádáme i festival panenek v Plzni. Lidí, kteří se panenkami zabývají, je opravdu hodně, a když se sjede na festival až tisíc lidí, je to opravdu pěkné. A každým rokem se návštěvnost zvyšuje, i minulý rok, přestože byl covid, dorazilo nějakých 800 lidí. Sejdou se tam lidé, kteří sbírají starožitné panenky, retro panenky, kočárky. Součástí festivalu jsou velká kočárkování, srazy, tady v Západočeském kraji, v Poděbradech, všude možně. A účastní se i muži, kteří dělají krásný nábytek pro panenky, staví i třeba dvoumetrové domečky. Když vidím, že se to lidem líbí, tak mě to baví.

Stíháte ještě nějaké další koníčky?

V sezóně je to náročné, léto si moc neužívám. Ale mám čas vyjet na kolo, dojedu se podívat někam na zámek. I na pivo si zajdu. Ale je pravda, že tohle je hlavní koníček. A teď mi přibyl ještě další, a to je lego, které sbírá přítel, tak mu pomáhám ho skládat. Co vám v poslední době udělalo radost? Po té dlouhé době, kdy jsem cítila takový útlum, že lidé nikam moc nechodí, a už jsem si říkala, jestli to, co dělám, má do budoucna význam, mi udělalo radost, že na zámku v Nebílovech byli návštěvníci úplně nadšení. Zase se to točí okolo panenek. Co by ještě mělo na závěr zaznít? Chtěla bych čtenáře pozvat na výstavu a dodávám, že každá vstupenka je zároveň sleva na naše další akce, na výstavu do Nebílov do konce prázdnin, do Muzea panenek nebo na festival. A po republice máme další muzea, jako je muzeum v Semilech, v Drahoňově Újezdě, v Manětíně, takže i tyto hezké prostory mohou návštěvníci vidět. Děkuji za rozhovor.